Martina Konvičková

Když jsem se rozhodla, že se umění budu věnovat naplno, zůstala jsem sama v poli nevěřících pohledů, pochyb a pohrdání. A pak jsem byla dlouho sama. Tehdy jsem měla čerstvý doktorát z práv na Karlově Univerzitě, právě narozenou dceru a rozvod s mužem mého života v běhu. On už čekal svého syna s jinou ženou. Celý život se mi obrátil na ruby a já se kvůli šíleným úzkostem bála, že se mi vrátí rakovina, kterou mi z hlavy odoperovali, když mi bylo dvacet let. Tenkrát jsem také měla pocit, že mám to „vše“ právě na dosah, byla jsem  Miss Academia, úspěšně se věnovala modelingu, premiantka na prominentní univerzitě, s jiskrou burlesky a elegancí baletky, protože balet byl mojí vášní jedenáct let… Když o emocích nemůžete mluvit, je slast o nich tančit.

Nikdo za mými úsměvy nehledal bolesti a myšlenky na smrt. Nikdo za bezvadnou fasádou a bez citu naučenou rolí neviděl domácí násilí, které mne už jako dítě obklopovalo. Anorexii, která mě jako první málem stála život… Vnitřní izolaci, abych mohla zůstat tou představou cizích lidí o dokonalosti. A tak jsem malovala a v jedinečné téměř kubistické šifře schovávala pravdu do suchých pastelů.

Možná je to obyčejný pud sebezáchovy, co mne udržel při životě, ale mnohem pravděpodobněji je to můj slib, síla, odhodlání a snad i víra a pokora pro to, co nás přesahuje… Protože když Smrt naposledy přišla za mnou na rozmluvu, byl to rok 2021 (a věřte, smrt ani Smrt nemá žádný pohádkový nádech, je tak neutrální, jak si jen dovedete představit), byla jsem měsíce v těžkých astmatických záchvatech, s vysokými dávkami kortikoidů, k smrti vyčerpaná, v modlitbách o poslední dech… tehdy mi na plíce napsala, ať se rozhodnu: buď vše – celá pravda, upřímnost, odvaha, vsaď vše – nebo nic. Měla šedou kápi a v ní se zrcadlil odraz mne samé. Pochopila jsem, poklonila se a s neskutečnou bolestí, kterou jsem snad předvídala, s ní smlouvu o vše uzavřela. Astma zmizelo ze dne na den.

Od té doby poslouchám své tělo jako nejbližšího a vzácného rádce. Vím, že je můj nejlepší přítel, narozdíl od mysli.

Přišla jsem o mnohé a získala mnohé. Zpívala jsem své milované babičce na smrtelné posteli, pila ayahuascu v Peru a pak tam malovala duchy šamanů, odvedla jsem zpět své nenarozené dítě a prosila sama sebe o odpuštění. V meditaci smrti jsem se smála svému bytí jako Omylu a nejraději chodím ven se svou vyžlou Žufi. Půl života jsem žila sama a učila se věci, které se teď snažím odnaučit, teď žiju plně, přítomně a v kruhu báječných přátel, které mám za odměnu. Naučila jsem se nesoudit a daleko více se ptát. Vychovávám sama svou dceru, jsem šťastná, svobodná a občas ztracená a šílená. Stále hledám další střípky sama sebe, svých předků i svého budoucího osudu. Byla jsem obdarována dary a slíbila, že je proměním ve zlato. Že řeknu světu, že to za to stojí, být dobrým člověkem. Že naše těla jsem knihou našeho života a životů těch před námi, že máme spiritualitu, každý z nás a že ženy jsou největším pokladem každého místa…

A proto maluju a proto řečním, protože tak je to správné. Cítím, že to je cesta mé Pravdy. Maluju svůj příběh, abyste se vy odvážili vypovědět ten svůj.

A teď k malování.

Maluju celý život, byla to činnost tichá a stále po ruce. To se malým hodným holčičkám hodí. Když jsem byla větší, teenager, začala jsem své obrázky poprvé prodávat, většinou je po mně chtěli známí, jako dárek pro někoho k narozeninám. Jako poslední obraz svého dětství jsem namalovala plachetnice, v prvním ročníku Právní fakulty Karlovy Univerzity. A pak bylo ticho, žádné barvy skoro sedm let, po operaci melanomu na hlavě, kdy jsem přišla o část vlasů, neboť mi místo ní transplantovali mou vlastní kůži zpoza uší… rekonvalescence trvala přes rok, vykloubená čelist mi nedovolila dlouhé měsíce otevřít pusu a mladá modelka s oholenou a rozřezanou hlavou… schovala jsem se, na dlouhé roky jsem se bez vědomí schovala. Tento úhybný manévr, který má duše samozřejmě neschvalovala, byl proto provázen panickými ataky, neustálou nemoci, psychickými obtížemi, strachy, nespavostí a trvalou únavou… v tomto stavu jsem dostudovala a přežívala…

Než jsem znovu začala malovat. Snad jsem v tu chvíli všemu dosavadnímu, co mi nedávalo smysl, čím jsem si ubližovala, řekla dost.

Pro můj osud jde o bod zlomu, otočka o tisícpadesát stupňů a motá se mi z toho hlava ještě dnes. Udělala bych to znovu a znovu a vždy. A volám na každé divoké srdce, ať se ozve a vytrvá ve své touze.

Za toto rozhodnutí a odhodlání, za každý krok k tomuto svému osudu, jsem byla vždy desetkrát nazpět odměněna. To si teď uvědomuju, jsem vděčná a chápu to jako motivaci.

Největším učitelem oblasti malován mi byl Otto, známý malíř džungle Otto Placht. Rok a půl jsem byla u něj v ateliéru, v těsné blizkosti mi velmi pomohl na úrovni pracovní, inspirativní i lidské. Společná cesta do Peru, do jeho domu a ateliéru v amazonii, je mi navždy cennou spirituální zkušeností. Děkuju Otto.

Malovala jsem také ve Španělsku, kam jsem se málem přestěhovala, v Itálii, v Chorvatsku, … štětec a plátno je mým automatickým nástrojem spojení srdce a rukou, bypass mysli. Beru si je, kam mohu.

Maluju sebe, maluju cestu, kterou člověk občas musí vykonat do hloubi a temna sama sebe, maluju lehkost a světlo, kterým pak duše nazpět děkuje.

Práce na sobě a studium svého bytí a vztahů, kterými se obklopujeme, kultivace duševního prostoru a jeho zdraví je obsahem mého umění, mého života. Každý obraz, který dávám z ruky je plný vyšších vibrací, snad nakvantován, jak se dnes říká, aby sloužil nejen pro potěchu, ale hlavně pro pozvednutí lidského bytí.